Výcvik

Počátkem roku 2007, kdy byly Acerovi 2 roky, jsem začala intenzivně pátrat po vhodném cvičáku. V našem okolí nebyl žádný blíž než 20 km, navíc po jejich návštěvě a omrknutí plemen a způsobu cvičení jsem se tak trochu vracela v čase do dob Svazarmu. Plemena se po place pohybovala víceméně služební, převážně němečtí a belgičtí ovčáci, a jejich naturelu odpovídal i drylový výcvik. Sebevědomí majitelé mluvili převážně "IPO"jazykem, o zkouškách KJ Brno nikdo neslyšel. Bezradných pejskařů, kteří si očividně přišli pro radu, jak zkrotit svého neslužebního chlupatého nezbedu, si nikdo nevšímal a tak tiše postávali a v jejich očích bylo tisíc otazníků. Bylo mi jich líto a přitom každému by stačilo věnovat i jen pár minut. Usoudila jsem, že hovawart by mě v tomhle prostředí brzy poslal do prdky. Následovalo spousta kilometrů v autě, spousta telefonátů. Už ani přesně nevím, jaká náhoda a čí dobrá rada mě nasměrovala do Štěpánova u Olomouce mezi lidi nejpovolanější se stejnou diagnózou "hovawart". Přihlásili jsme se do kurzu, jehož cílem byla příprava hovíků na zkoušky podle KJ Brno. Sešla se tam bezvadná parta obyčejných lidí a vedla nás ještě bezvadnější parta obyčejných lidí. Acer měl základy poslušnosti, ovšem získané v našem domácím a tudíž poměrně izolovaném prostředí bez rušivých vlivů. Byli jsme nepřehlédnutelní a "nepřeslyšitelní". Každým vstupem na cvičák startoval hukot Acerovým hrdelních turbomotorů, kterými hudral na každého čtyřnožce majícího mezi zadními končetinami pinďoura. Co chvíli jsem na něm klečela na zemi a dusila jeho provokatérskou bojovnou touhu. Já své psy nevychovávám ani necvičím přes pamlsky. Odměna pro ně je moje bezbřehá radost z vykonané práce a splněného povelu, moje přízeň, moje podpora, moje přátelství, moje náruč. Funguje nám to skvěle. Jen na cvičáku to bylo úsměvné, když na konci stopy byly na kolečka nakrájené párky, což zejména pro Acera nic neznamenalo, a tak párky přešel bez povšimnutí. Poslušnost zvládal dobře, s aportem jsem narazila, protože ten ho absolutně nezajímá ani doma. A totální náraz byl u obran. Figurant do něho mohl bušit hadrem, peškem, čímkoli, provokovat ze všech sil, ale Acer na mě pokaždé hodil pohled "co na mě ten blázen furt řve?" a otočil se k figurantovi zády, jakoby tohle neměl vůbec zapotřebí. Figurant ho zaujal v momentě, kdy mu ukázal piškot. Acer zbystřil a figurant piškot schoval zpátky do kapsičky vesty. Acer dostal záchvat vzteku a figurant byl spokojený jeho reakcí. Jenže já věděla, že zrovínka tohle nemá s obranou a kousáním pranic společného, protože Acer se příšerně zlobil na figuranta a vražedným pohledem ho doprovázel vždy po celém cvičišti, i když už dávno neměl rukáv ani koženou hadru. Shrnu to: aport jsme vzdali, zájem byl trvale na bodu mrazu, na obranách Acer nenašel žádný smysl a zájem zamrzl taky, i když se figurant mohl rozkrájet. Pilně jsme trénovali aspoň na zkoušky KJ Brno, přičemž nejhlubší vrásky mi dělalo odložení ve skupině. Bylo mi celkem jasné, že jakmile se vzdálím, Acer zahudrá na nejbližšího psa. Bála jsem se, abychom nezkazili zkoušku někomu jinému, protože Acerovo provokatérské chování by jistě nezůstalo bez odezvy. A pak se to jaksi vyřešilo samo. Zkoušky byly za rohem a oba moji psy venku na loukách chytili svrab (jistě jsme zkřížili cestu prašivé lišce). Následovala tříměsíční karanténa a léčba. Ze zkoušek a všech ostatních přihlášených akcí jsem se omluvila. Téhož roku na podzim jsem Acera přihlásila znovu, ale nebylo dostatečné množství účastníků a zkoušky byly zrušeny. Následující jaro Acer absolvoval bonitaci, ale právě pouze chybějící zkoušky ho deklasovaly do II.třídy chovnosti. A víte co? Svět na tom nestojí. Vím, že výcvik není právě Acerovo gusto. Nevydrží se dlouho soustředit a jeho temerament ho žene jiným směrem. Většinu prvků bych ho musela naučit přes sílu - např. aport ho nebaví a nezajímá, ale na příkaz by ho musel udržet. Už jen tenhle nácvik byl válka nervů a hlavně se z Acera vytratila veškerá radost ze společné práce. A to je pro mě alarmující. Chci mít vedle sebe zvíře, které mě nadšeně doprovází a je šťastné, spokojené a hravé. Cvičíme si dál, ale už jen pro náš dobrý pocit na našich loukách. A pro mě je daleko důležitější, že mi oba psi hrdě předvádí splněné povely a oči jim u toho září jako lampiony.

zpět - Úvodní stránka  zpět - NAŠI HOVAWARTI - plemeno, které by s vámi šlo do pekla  zpět - Acer z Prorub